Přehled aktivit
Zhodnocení vzniku a působení klubu za uplynulých 30 let.
Přišla devadesátá léta, uvolnění občanského života a do toho i myšlenky a snaha se nějakým způsobem sdružovat. V Prostějově, kde žilo nejvíc bývalých výsadkářů, padla myšlenka dát dohromady všechny bývalé vojáky jak základní služby, tak z povolání. Kdo koho znal, oslovoval ho, a touto cestou byli v Brně kontaktováni kolegové Miroslav Bukáček a Jan Klust, kteří byli pozváni na první setkání starých příslušníků 22. výsadkové brigády. Nebyl žádný koncept, pouze snaha dát tyto lidi dohromady, povykládat co prožili, a po létech se setkávat s pocitem, že ještě nepatří do starého železa.
V Brně kolega Bukáček oslovil Milana Šedivého, ten zase Františka Chlupa, s nímž jako důchodci pracovali u bezpečnostní agentury. Nepravidelná setkání se uskutečňovala v pivnici U tří kohoutů na Masarykově ulici, kde se v suterénu posedělo u piva. Tou řetězovou reakcí v kontaktech byli osloveni další – nebyly mobilní telefony, takže vše probíhalo na náhodných setkáních na ulici nebo v obchodech. Mimo jiné ve vojenské nemocnici působil lékař plk. Jan Tomčík, bývalý lékař výsadkové brigády, ke kterému chodili jako pacienti další bývalí výsadkáři žijící v Brně, a tak se naše členská základna pomalu rozrůstala.
Tyto první začátky organizoval kolega Bukáček, který se po čase přestěhoval na chalupu, a organizační záležitosti tak přešly na kolegu Klusta. Jednou za rok se oba zúčastnili závěrečného setkání v Prostějově, odkud vzešel návrh, že budeme městská skupina výsadkových veteránů pod prostějovský klub. Tehdy nás bylo asi 12 a došli jsme k závěru: proč pod Prostějovem, když můžeme být samostatní? Kolegové Chlup a Šedivý mezitím pracovali u bezpečnostní agentury hlídající mimo jiné Klub Vojenské akademie na Šumavské, a tak jsme byli vzati pod křídla tohoto klubu a měli jsme možnost se setkávat v kulturním prostředí.
V roce 2006 kolega Klust odstoupil z čela skupiny a byl zvolen kolega Chlup. Za jeho působení se život klubu stabilizoval, nastolil se řád, rozšířil se počet členů na 37. Pravidelně jsme se zúčastňovali pietní vzpomínky na čs. parašutisty 18. června v Praze v Resslově ulici, návštěv civilního letiště Brno, pietních vzpomínek na Jana Kubiše v Dolních Vilémovicích a dalších společenských akcí. Patří mu pochvala, že do činnosti klubu dal kus svého života. V roce 2012 onemocněl, na vlastní žádost ukončil svoji činnost předsedy a navrhl mne jako svého nástupce – což členská schůze odsouhlasila.
Vojenská akademie navrhla sepsání dohody o dalším setrvání výsadkářů v prostorách klubu. Přistoupili jsme ke změně a podali žádost na Ministerstvo vnitra ČR o registraci občanského sdružení, abychom byli právně platným subjektem. Celá záležitost padla na mne jako předsedu – prokopával jsem se zákony, vypracovával stanovy. Nebyly žádné zkušenosti ani vzory, přesto registrace vyšla na první podání, což byl úspěch. Souběžně vznikl původní znak klubu, na jehož podobě se podíleli kol. Ivan Terém a kol. Čestmír Franěk – člen heraldické společnosti, který v archivech dohledal volný grafický návrh jestřába z roku 1949, původně navržený pro Sokoly, ale nikdy nepřijatý.
Dalším krokem bylo navázání spolupráce s 74. l. mech. praporem, jehož první rota byla výsadková. Předseda Foršt spolu s členem výboru Morkusem uskutečnili návštěvu velení s cílem spolupráce veteránů s tímto útvarem – a tato spolupráce trvá dodnes. Pravidelně se zúčastňujeme vzpomínek na Jana Kubiše v Dolních Vilémovicích. Přišla doba, kdy tehdejší starostka paní Jitka Boučková sdělila, že majitel rodného domku Kubišových se chce domku zbavit, třeba i jeho zbouráním. Po tříhodinovém jednání se podařilo dohodnout, že majitel domek katastrálně převede do majetku obce – což byl velký úspěch pro budoucnost. Domek byl zrekonstruován a je v něm dnes stálá expozice Kubišů.
Při jedné cestě z Dolních Vilémovic mi proběhlo hlavou, co kdybychom nesli tradici Jana Kubiše. Za mnou v autě seděl Milošek Hledík, který mi poklepal na rameno a řekl historickou větu: „Proč se nejmenujeme klub Jana Kubiše?" A bylo to venku. Návrh jsme tlumočili paní starostce, ta šla do jednání s rodinou Dusíků – nositeli tradic Kubišů, dostali jsme ověřené dobrozdání a šlo jen o registraci. Byli jsme první klub výsadkových veteránů, který přijal do svého názvu historický název. Cíleně nemáme v názvu termín „vojenský" – jsme otevření pro všechny občany, kteří kdy provedli byť jeden seskok na padáku, včetně sportovních parašutistů a příznivců.
V průběhu uplynulých let jsme pořádali besedy s vojáky v Bučovicích, s rotou HPz u 102. pzpr, s nováčky na Vojenské akademii ve Vyškově. K 60. a 65. výročí vzniku výsadkového vojska jsme zorganizovali výstavy na Univerzitě obrany, v Komunitním centru válečných veteránů pak byla naše výstava insignií, odznaků a artefaktů – pro stálý zájem tam visela více jak 6 měsíců. Výstavy nás přivedly i na mezinárodní zbrojařský veletrh IDET, kde jsme se dosud zúčastnili 6× po dvouletých cyklech. Na účasti má zásluhu bývalý NGŠ gen. Štefka, který nás oslovil prostřednictvím právničky p. Raupachové, hlásící se k odkazu Kubišových. Do roku 2025 máme již potvrzenou přihlášku a účastníme se společně se Svazem letectví ČR.
S novým občanským zákoníkem jsme přešli z občanského sdružení na spolek. Přepracování stanov a dokumentů opět zůstalo na mně. Nastal i problém se sídlem spolku – po rozhodnutí ministryně obrany jsme museli opustit adresu Krajského vojenského velitelství. Sídlo spolku nakonec zachránil kolega Dvořáček, který nám nabídl své trvalé bydliště v Brně, čímž jsme udrželi název i znak klubu beze změny.
Pro svoji činnost jsme měli dlouhé roky zázemí na klubu UO a před 8 lety pak v Komunitním centru pro válečné veterány. Covidová doba přerušila veškerou společenskou činnost a zanechala následky – těžko se dáváme dohromady, což se odráží na životě klubu. Od nového roku se v KCVV změnil personál i účel centra, chvíli to vypadalo, že se po 30 letech přesuneme zpět do pivnice. Trvalo to měsíce, než centrum pochopilo svoji roli, ale pomalu se vše vrací do normálních kolejí.
Přes to jedeme dál. Nedaří se nám získávat nové členy – je to odraz doby, zájem o sdružování klesá. V tom nám napomáhají webové stránky spravované panem Davidem Beerem, jehož vstřícností máme možnost se zviditelnit. Naším cílem je po celou dobu předávat zkušenosti a historii mladé generaci, hlavně v AČR. Máme jednu životní zkušenost: mladí chtějí vědět, a pokud jim to neřekneme my, odejde to s námi. Staří vědí, ale nechávají si to pro sebe. Ve vztahu k armádě – jakmile se nám podaří vybudovat nějaké postavení, vystřídají se velitelé a začínáme znovu ode dna. Je to nepřetržitý koloběh – a to je škoda. Předseda KVV Jana Kubiše Brno – Jaroslav Foršt