Osobní zážitky

Přišel přelom roků 67–68 a 4. RHPz (Rota hloubkového průzkumu) 4. průzkumného praporu v Jindřichově Hradci se příchodem nováčků z kurzů dostala do fáze stmelení. V té době byl náčelníkem výsadkové služby praporu a tím i přímý nadřízený roty HPz kpt. Josef Bodnarik, který přišel z Holešova. Jožo, jak jsme mu za jeho zády říkali, byl přísný jak metr, ale spravedlivý a i přes svoji slovenskou národnost a prudkou krev byl dobrý náčelník, který se vždy postavil za lidi z roty. Rotě velel npor. Ludvík Vrána, který přišel na přelomu roků 65–66 z Prostějova od 22. výs. brigády a s ním přišli jeho vrstevníci npor. Arpád Katona k 9. RHPz do Písku (9. průzk. prapor) a npor. Josef Vyčítal k 15. RHPz do Vimperka (15. průzk. prapor), kde NVS u těchto rot byli kpt. Hrdlička a mjr. Machek, staří kozáci a harcovníci.

Tím vzpomínám pouze na dobu působení těchto osob, kteří se zasloužili o předávání zkušeností a výcvik hloubkařů a právem jim patří dík za jejich vynaložené úsilí a um, který dávali lidem v denním životě.

Průzkumníci-hloubkaři byli cvičeni v rozpoznávání techniky, zbraní a letectva tehdejších jednotek NATO včetně jejich organizační struktury, střelbě z ručních zbraní, sebeobrany, přežití ve stížených podmínkách, topo přípravy, tělesné – hlavně přesuny na velké vzdálenosti – a dalších odborných přípravách, které dokonale připravily průzkumníka pro činnost v týlu nepřítele, kam mohl být vysazován pomocí padáku, vrtulníkem, na vozidle nebo pěšky překročením fronty. To vše kladlo vysoké nároky na morální, fyzickou a psychickou připravenost všech hloubkových průzkumníků.

Přišel rok 68 a s ním politické uvolnění a na tu dobu něco nezvyklého – socialismus s lidskou tváří, zrušení cenzury a svoboda slova. Pro všechny to bylo něco tak nového, že se s tím mnoho lidí nemohlo smířit nebo vyrovnat. V tomto čase odešel od praporu a tím i od roty NVS kpt. Josef Bodnarik, který díky své slovenské národnosti žádal o místo na Slovensku, což se mu podařilo, a tak se odstěhoval i s rodinou do Prešova k pzpr. Na jeho místo náč. výsad. služby byl jmenován kpt. Josef Turek, tehdy velitel PzR (pozemní průzkumné roty) 4. průzk. praporu.

V té době byla uvolněná morálka, velitelé nevěděli jak se mají chovat k podřízeným, byla prosazována určitá svoboda projevu a slova a to mělo vliv na výcvik a morálku. Přišel konec července 68 a celá situace byla nepřehledná a v průběhu prvních dnů srpna byl vyvíjen tlak zvenčí kasáren, abychom byli rozpuštěni a odešli domů. Musím k tomu ještě dodat, že kasárna 4. průzkumného praporu byla přímo v centru města Jindřichův Hradec – samostatná, obehnaná vysokou zdí, postavena někdy v roce 1850 – a autopark jsme měli u tehdejšího 7. tankového pluku na druhé straně města. V naších kasárnách, protože se od jara necvičilo a pouze se budovalo, byly postavené zděné garáže a opraveno nádvoří, které bylo vybetonováno a položen asfalt. V kritické době 21. srpna 68 jsme byli v nočních hodinách zmobilizováni a byly nám vydány zbraně a střelivo a prapor byl v plné bojové pohotovosti.

Okupační jednotky, které druhý den vkročily do města Jindřichův Hradec a byly dislokovány na vojenském cvičišti, neměly potuchy, že je ve městě ještě nějaký průzkumný útvar, protože všechny příjezdové cesty městem k naším kasárnám lidé z města uzavřeli dopravními značkami zákaz vjezdu a dřevěnými zátarasy, jako když je ulice uzavřena pro opravu. Asi 22. srpna večer, když sověti obsadili České Budějovice a obsadili českobudějovický vysílač rádio Vltava, přišli naši politruci s požadavkem, abychom urychleně převezli rádio vůz PV3S R-118 naší roty z autoparku na nádvoří naších kasáren, což jsme ve večerních hodinách a pod nosem okupantů provedli – RDST převezli a ještě v noci bylo zahájeno vysílání jako vysílač „Vltava". Určitě to byla rána pro Rusy a spojenecká vojska, protože, jak jsme se časem dozvěděli, měli připraven kolaborantský vysílač na území NDR, který měl vysílat pod znělkou českobudějovické Vltavy, a najednou jsme začali vysílat z Jindřichova Hradce. U roty byl absolvent, velitel skupiny HPz Honza Bada, který uměl dobře rusky, a tak seděl u mikrofonu a vysílal v ruštině, aby šli Rusové domů, a další zprávy, které byly najednou a nevím ani kým nošeny zvenku kasáren. RDST R-118 vysílala na VKV, výkon vysílače byl asi 1 kW a mimo mluveného slova se hrály pouze české písně a většinou klasika.

Rusové nasadili zaměřovací vozy, které měly snahu zaměřit vysílání. Jenomže naši hloubkoví průzkumníci s radiostanicemi byli rozmístěni po střechách okolních domů a jak se objevil ruský zaměřovací vůz – věrná kopie zaměřovacích vozů německého abweru s kulatou anténou na střeše – dali echo a byl vyhlášen radiový klid. Tak se celá situace udržela až do 25. srpna, což bylo pro sověty asi silné kafe, protože už nasadili i vrtulník a teprve zjistili, že jsou tu ještě nějaká kasárna a tam stála rozvinutá radiová souprava ve skříňové PV3S-ce. A bylo zle.

V té době byla celá RHPz v dozorčí a strážní službě a tak si představme vojáky v maskáčích vz. 60 typu „mlok", červené barety, každý škorpiona (SA-61), k němu plné sumky a útočný nůž VO-7. V té době jsem byl staršinou roty a šel jsem na obchůzku po službách a strážích a zrovna přijdu na vchod, kde byli dva dozorčí před bránou a já s nimi, když se vyřítilo zpoza rohu sovětské OT BRDM obsazené Rusy ve vatuškách, nahoře těžký kulomet a za ním šikmooký Mongol. Pro ně to bylo překvapení – řidič toho OT tak šlápl na brzdy, že se OT postavilo na čumák a Rusové se sunuli dopředu jak sardinky, až na toho Mongola za kulometem, jenž se ho držel a mířil na nás. Pro ně jsme museli být alespoň mimozemšťané nebo přinejmenším zápaďáci, jak byli z nás vyvaleni. Takové vojáky v životě asi neviděli. Prostě šok jak pro ně, tak pro nás.

Trvalo to asi hodinu, než se jejich velitel odvážil přijít s požadavkem o rozhovor s velitelem a žádal o okamžité zastavení vysílání RDST R-118, na kterou hleděl. Po dlouhém vyjednávání bylo rozhodnuto, že vysílání z RDST bude ukončeno a sověti odjeli, aniž měli odvahu dále hlídkovat v okolí kasáren. Pochopitelně bylo v praporu pozdvižení, že zde byli Rusové. V těch dnech byl vyvíjen velmi silný tlak na všechny, abychom byli rozpuštěni. Hloubková výsadková rota se jednoznačně rozhodla, že pokud budeme demobilizováni, odejdeme jako do zálohy, ale ve skutečnosti jsme byli dohodnuti na místě srazu v prostoru osady Buk, což je asi pět km za jindřichohradeckým letištěm, kde byl náš poplachový prostor soustředění a tam se měla rota sejít s cílem pokračovat v boji proti okupantům. Pro tento účel jsme se rozhodli vyvézt veškeré NZ a ostré zásoby roty včetně ostré munice do tohoto prostoru, kde byly vykopány ukryty v lese a první várka materiálu tam byla vyvezena. Ostrou munici, granáty, náboje do RPG-7 a další jsme měli trvale naložené v OT-65 v autoparku, a tak jsem odpochodoval s řidiči do parku, kde jsme nasedli do OT a vyrazili směr Buk. Protože byly bedny až po vrch bojového prostoru a bylo tam místo pouze pro řidiče, seděl jsem na poklopu prvního OT a vyjeli jsme ven na silnici, která křižovala ulici Vídeňskou, jež vedla na hraniční přechod Nová Bystřice a šla podél cvičiště, kde byl již rozmístěn ruský pluk a pokud se nemýlím i část polské mechanizované divize „Bizon". Na této křižovatce jsme se střetli s ruským OT plným vojáků a pro ně jsme byli zase takové překvapení, až se řidič ruského OT tak lekl, že zapomněl zatočit a zřítil se rovně do příkopu, vojáci padali jak hrušky do bahna. Ovšem pro nás to bylo rovněž překvapující, ale stačili jsme ujet i s pěti plně naloženými OT-65 do určeného prostoru, kde jsme skutečně uložili výzbroj, munici a stravní dávky, zamaskovali to a hloubkaři sem chodili střežit. Ale duši jsme měli až v kalhotách, když jsme začali domýšlet, co by se stalo, kdyby ti Rusové do nás skutečně narazili. Byly to pro nás okamžiky nervů a vypětí.

Celá situace trvala asi 10 dnů, kdy byla celá akce odvolána a museli jsme vše vrátit do vojenských objektů. Na celé události si cením té odhodlané jednoty všech příslušníků výsadkové roty a naších velitelů, kdy jsme stáli svorně za svým názorem jako jeden muž. Budoucnost ovšem ukázala, že tomu tak nebylo stále. Přišla doba temna, doba tzv. konsolidační, vyšetřování a vyrovnávání účtů za činy z této doby. Byl propuštěn NVS kpt. Josef Turek, NŠ 4. pzpr mjr. Jiří Rešl, museli odejít politruci mjr. Rudolf a kpt. Vodička, kteří byli velmi nakloněni té době a událostem a byli realizátory vysílání naší „Vltavy", a začaly i politické čistky mezi velitelským sborem. Byl jsem mladý voják v další službě a tak jsem byl starými mazáky z povolání přehlížen a to mi tak trochu asi zachránilo další setrvání v armádě. Je zajímavé, že za celou situaci, která se odehrála v průběhu srpnových událostí roku 68, byli vzati k zodpovědnosti pouze někteří funkcionáři, jako kol. Turek, ale zástupce velitele útvaru pro spojení a radiový průzkum, který svými funkčními povinnostmi byl přímo zodpovědný za radiový provoz útvaru, místo toho převlékl kabát na rudo a nejen že zůstal, dokonce byl postupně vyzdvižen do vyšší funkce. To vše dokumentovalo tehdejší dobu.

V roce 1969 jsme v období srpnových událostí dávali půlku početního stavu roty na výpomoc bezpečnosti do města Třebíč, kde nebyla vojenská posádka, a druhá půlka roty byla převelena do Prahy, kde se vytvořil z těchto jednotek strážní pluk, který střežil významné objekty – budovu MO, GŠ a pod. Zajímavé na té době bylo to, že všichni vojáci tohoto útvaru dostali poprvé černé barety (nyní je nosí vojenská policie), v kterých chodili do služeb.

Když jsem byl v té době za vojáky v Třebíči, nemohli si vynachválit péči, kterou tam měli, a tu skutečnost, že v té době byla Třebíč městem obuvi a bez vojenské posádky a tím i mnoha svobodných děvčat, což se naším klukům sakra líbilo.

Tak byla po srpnových událostech 68 zneužita armáda proti vlastnímu lidu, ale jako vojáci jsme nesměli rozkaz odmítnout a musel být splněn.

Co říct závěrem. Byla to doba pohnutá, plná emocí a celá situace třídila lidský charakter a přístup k věci. Hloubkaři, kteří byli cvičeni pro úkol v týlu nepřítele a kteří byli vždy odkázáni jeden na druhého, dokázali, že byli v té době velmi dobře připraveni pro účel svého využití, bez ohledu zda se jednalo o nepřítele ze západu nebo z východu.

Tím chci vyjádřit, že se o tomto činu velmi málo hovořilo a nejen kolegové z tehdejšího 7. výsadkového pluku v Holešově použili radiovůz a vysílali proti naším osvoboditelům, ale jak jsem popsal, bylo to i u 4. výsadkové roty hloubkového průzkumu 4. průzkumného praporu v Jindřichově Hradci.

Všem jim patří dík a pocta tehdejší doby.

Toto je příběh z roku 1968, který sice občas vyprávím, ovšem teď ho dávám písemně.

Po okupaci Československa v srpnu 1968 jsme jeli počátkem září 1968 z posádky Jindřichův Hradec do Českých Budějovic, kde jsme měli pro jižní Čechy spádovou vojenskou nemocnici a výstrojní středisko pro vojáky z povolání. Jeli jsme 3 + řidič GAZikem na pravidelnou lékařskou prohlídku a pro nové uniformy. Byli jsme v maskáčích vz. 60 „mlok", červené barety a popruhové opasky, včetně řidiče.

Cesta ubíhala v pohodě, projížděli jsme městem Třeboní přes náměstí z města ven po původní silnici na České Budějovice přes 2 historické třeboňské mosty. Asi po dvou kilometrech, kde jsou dodnes borovicové lesy po stranách cesty, bylo sovětské kontrolní stanoviště. Ti když viděli vojenské vozidlo, okamžitě nás odklonili na boční lesní cestu a jen jsme zastavili, okamžitě nás obklopilo několik sovětských prvosledových vojáků mongolského typu s namířenými kalašniky. Jen jsme začali vystupovat z vozu, okamžitě začali křičet „amerikánci" – dodneška nevím, kde k tomu došli, ale asi naše výstroj bylo pro ně něco výjimečného. Oni byli ve vatuškách, lodičky na hlavě, volné khaki kalhoty a vysoké kožené boty – „pulitráky". Okamžitě přiběhli další vojáci, mířili na nás, křičeli a chřestili závěry samopalů. Situace se dala okamžitě krájet – my beze zbraní a proti nám nervózní sověti. Situaci uklidnil ruský major, který přiběhl a nařídil jim sklopit zbraně, když pochopil, že jsme Čechoslováci.

Jak jsme byli pár metrů od vozu, otočil jsem se k lesu a na kraji mezi borovicemi stál voják se samopalem na prsou. Už jsem se otáčel zpátky k vozu, když mi spadl pohled na zem u toho vojáka – a tam trčela hlava ze země. Šel jsem blíž a volal jsem na naše: „Pojďte se podívat, tady je voják v zemi." Do toho vletěl ten ruský major, který nás táhl pryč, ale měl smůlu.

V zemi byla vykopána díra tak na stojícího vojáka, který v ní byl spuštěn – ven mu trčela pouze oholená hlava, před ní jídelní miska s vodou. Ta díra byla úzká a lámalo nám to hlavou, jak ji asi kopali – musel tam být voják spuštěn hlavou dolů a kopat. Ptali jsme se majora, co to je, a on nám odpověděl: „Kaznik"??? – Potrestaný voják. Kolik dnů? Major nám ukázal otevřenou ruku – tedy 5 dnů v té díře. Jeden z nás mu ukazoval, jak tam močí a na velkou – major mávnul rukou: vše do té díry. Takže voják tam stál asi nahý, protože neměl nahoře na sobě nic, a stál těch 5 dní ve vlastních výkalech.

To bylo silné i pro nás, kteří jsme jako výsadkáři byli otrlí. Major nás tlačil do vozu, abychom už byli pryč. Zanechalo to v nás velký odpor a pohrdání vůči Sovětům. To se nedalo zapomenout a celou další cestu do Budějovic a zpátky jsme mlčeli. A když jsme hovořili, tak jsme se bavili o nelidských podmínkách a o tom, jak pro sověty lidský život nemá žádnou cenu. Teď když to porovnám, je to na Ukrajině podobné ve vztahu k životu – v rozmezí víc jak 55 let.

Kolem okupantů v roce 1968 toho bylo řečeno dost, ale nedá mi to, abych nepromluvil o svých „zkušenostech". Tím navazuji na předcházející článek „Kaznik", což byl další zážitek se sověty.

První epizoda.

V sedmdesátých letech, v období tzv. normalizace, jsme byli tlačeni politickými pracovníky z vyšších velitelství k „družbě" se sovětskými vojsky – což bylo pro nás průzkumáky (4. pzpr) to nejhorší, co nás mohlo potkat. Dlouho jsme jako útvar odolávali, až přišel okamžik, kdy jsme měli jet k našim kolegům průzkumníkům SA do Vysokého Mýta, kde byl dislokovaný průzkumný prapor Sovětské armády. Tehdy nás jelo asi 12 od praporu – vojáci od jednotek, ze štábu a velení útvaru.

Po příjezdu do posádky sovětů jsme byli přivítáni nastoupeným praporem. Vojáci v uniformách, lodičky na hlavách, na nohou holínky – pro nás „pulitráky", v té době ještě neměli maskáče, kalašniky na prsou, praporčíci a důstojníci v rajtkách, holínky, kulaté čepice. Pár proslovů, ukázka bojové techniky – v té době měli kolové OT BRDM, lehký a těžký kulomet, pancéřovku RPG-7 – a to bylo tak vše.

To hlavní přišlo po nástupu, kdy si nás 4 od jednotek vzal kapitán, velitel průzkumné roty, sebou na ubytovnu pro vojáky z povolání, kteří tehdy bydleli v kasárnách. Velitel nás zavedl do svého pokoje – místnůška tak 3 × 3 metry, jedna kovová postel s matracemi a zastlaná khaki deka, dřevěná skříň, jedna rozvrzaná dřevěná židle a pod oknem jakási khaki dřevěná bedna, na které byla položena malá dřevěná deska jako stolek. Místo ubrusu na ní ležely rozložené noviny přes celou desku a vrcholem kultury byly záclony v okně – nalepené ruské noviny „Pravda".

Kapitán sáhl do skříně, vytáhl láhev samohonky a za ní ušmudlané skleničky, které viděly vodu naposledy asi v Rusku. Nalil je po okraj, vyzval nás, abychom se jich chopili, a s přípitkem „na družbu" na nic nečekal a kopnul to do sebe. My jsme nemohli – to byl úlet páchnoucí pálenky. Tak jsme si lízly a stačilo. Pro kapitána to ovšem teprve začalo: na „stole" měl připravenou sklenici s nakládanými okurkami, do které zabořil ruku, vytáhl okurku a snědl ji na jeden zátah, a nabízel, abychom si rovněž vzali. Když si vzpomenu, jak v té láhvi vykoupal svoji nemytou ruku a my bychom ho měli následovat – tak jsme měli po chuti.

Vrchol pohoštění přišel vzápětí. Zpoza postele vytáhl menší kufr, hodil ho na postel, otevřel – a z něho se linul podivný puch. Tam měl, zase v novinách zabalené, sušené ryby velké jako makrely, které rozbalil a nabídl nám, abychom ochutnali jeho domovinu – prý je sám ulovil v Dněpru a usušil. To už bylo pro nás daleko přes čáru. Byl neodbytný, nalil si další skleničku samohonky a stále nás nutil vypít tu první. Nemohli jsme – a tím skončila naše slavnostní chvíle u sovětských bratrů ve zbrani.

Asi po třech hodinách jsme se sešli na nástupišti u našich vozidel, rozloučili se bratrsky – hostitelé nás „olíbali" po brežněvovsku – nasedli jsme a honem odjeli. Cestou domů jsme se shodli, že i ostatní z nás prošli podobným procesem pohoštění, pouze na vyšším stupni velení. A bylo po návštěvách na věčné časy. I politruk byl zticha a nikdy se k tomu nevyjádřil.

Přesto byli sověti recipročně pozváni k nám do Jindřichova Hradce. Přijelo jich asi 12 – od vojína po podplukovníka. Připravili jsme pro ně společný oběd a zarazilo nás, že vojíni a poddůstojníci odmítli si sednout k jednomu stolu se svými nadřízenými – zdůvodnili to tím, že u nich se to nesmí. Tak šli do jídelny mezi naše vojáky, kteří stolovali kulturně: táce, porcelán, příbory, denní standard – žádné ešusy.

Po obědě jsme je vzali do rajonu jednotek a tam jim spadla brada. Pro nás normální, pro ně něco neskutečného – chodili a koukali doslova s otevřenou pusou, když viděli naše výcvikové učebny pro řidiče, spojaře-radisty a taktickou učebnu pro průzkumníky. A všude jsme měli ušité záclony z vyřazených záložních padáků – a to byl pro ně největší zážitek. Tím skončila „družba" mezi našimi vojsky a už nikdy noha sovětského vojáka nevkročila do objektu našeho 4. průzkumného praporu.

Druhá epizoda.

Je rok asi 1973–74, zimní cvičení na Libavě, teploty hluboko pod nulou. Jsou vyvedeny nejméně dvě divize, tím cvičí i průzkumníci. Já jsem tradičně vyčleněn jako „rozhodčí" ke skupinám hloubkového průzkumu – i když jsem si o svém působení u SHPz vždy myslel, že jsem tam byl spíše jako dozor, aby nebyl průšvih, a na druhou stranu jako pomoc v případě problému, aby byl úkol splněn.

Mrzne. My v bílých maskáčích, na erárních lyžích, každý tahá svoji výstroj na zádech. Působíme asi 3–4 dny na určeném místě, sledujeme přesuny techniky a vojsk, spojení máme, předávání zpráv běží. Večer dostáváme zprávu o přeúkolování skupin – mám pod kontrolou dvě skupiny HPz, které působí blízko sebe – a tak se podvečer začínáme přesouvat do nového prostoru, asi 10 km daleko. V předu máme jednoho průzkumníka jako předsunutou hlídku, pomalu se prodíráme na lyžích hlubokým sněhem. Brzy padá tma, svítí nám na cestu měsíc a mrzne jen to praští pod lyžemi.

Jak postupujeme, slyšíme hluk motorů – víme, že musíme překročit komunikaci. Hukot se zvyšuje, až narazíme na našeho průzkumníka, který nám říká: „Pojďte se podívat, co jste neviděli."

Stojíme nahoře na svahu, pod námi silnice do kopce. Na kraji leží sovětský voják – v kabátě, válenky na nohách, ušanka narvaná na hlavě – a v předpažených rukách drží za poutka dva velké dřevěné klíny, které se dávají pod kola aut. Dole se rozjíždí do kopce náklaďák táhnoucí houfnici. Motor řve, dojede doprostřed stoupání, začnou se mu protáčet kola, stojí, pomalu se smýká do strany a dolů – a v ten moment se ten sovět, podle postavy Asiat, překulí do cesty zadních kol, mezi auto a kanón, vrazí tam ty dva klíny a bleskově se překulí zpátky na stranu. Kdybyzůstal, rozmačkalo by ho to. Auto se pomalu zastaví a začne se zase rozjíždět do kopce. Voják tam rychle vlítne, vezme klíny a hned zalehává bokem.

Neskutečné divadlo. Teprve vidíme, že takto jsou rozmístěni vojáci s klíny snad po deseti metrech. Auto s kanónem se pomalu sune nahoru a dole se rozjíždí další. Kritický bod je u nás – auto začne hrabat, sune se do strany, kanón se příčí, a do toho voják vráží klíny za zadní kola a rychle uhýbá. Auto zastaví a najednou se vzadu na korbě zvedne plachta – je slyšet povel a dolů skáčou vojáci z obsluhy kanónu. Opřou se do něho, řidič se rozjíždí, pomalu, ale daří se srovnat kanón za sebe. Vojáci za jízdy naskakují na rozpěry kanónu a na korbu auta. Spadnout znamená být přejetý.

Neskutečný obraz – doslova hra se smrtí. Jinak se to nedalo nazvat. My nahoře doslova čumíme, nejsme schopni nic říct. Pomalu kloužeme na lyžích dolů, hledáme místo, kde překonáme cestu v pauze mezi sovětskými auty. Tyto scény zůstanou v hlavě na celý život. Na naše poměry něco, co bychom s našimi vojáky nikdy nedělali.

Třetí epizoda.

Zase cvičíme. Je zima asi roku 1975, na Libavé probíhá divizní cvičení a my průzkumáci cvičíme pouze velitelsko-štábně – tzn. bez vojsk, pouze na mapách.

Já, od roty HPz, jsem v těchto cvičeních zapojen jako důstojník štábu. Mojí nevýhodou je, že umím kreslit a krasopisně psát, a tak pracuji ve štábním vozidle spolu s náčelníkem štábu a velitelem útvaru na zpracovávání map řízení a nasazení průzkumných orgánů v pásmu divize. Sedím sice v teple, ovšem je to únavné – fixy, křídy, šablony jsou mojí zbraní. Dostávám křeče do prstů, bolí mě záda, jak jsem v křečovité poloze u velké desky o rozměru 2 × 3 metry, na které je připevněn soulep map, do kterých zakresluji situace na fiktivní frontě modří proti červeným. Situace po etapách, po hodinách, ve dne v noci, oči padají nevyspáním, únava leze po celém těle. Když to po 4–5 dnech končí, je to vysvobození.

Jednou z mála pozitivních věcí bylo, že u nás u průzkumu se vždy výborně vařilo a jídlo a pití bylo k dispozici průběžně podle situace, což nám záviděli všichni od divize výš.

Balíme, ale setrváváme na místě – zpátky do posádky pojedeme železničním transportem, a tak je čas na odpočinek, hygienu a vymýšlení, co dělat a jak si zkrátit čas. Někdo přišel s nápadem: co takhle jet do kasáren k sovětům nakoupit do jejich „magacínu", což byl jejich obchod pro vojáky. Přemlouváme velitele, ten nakonec souhlasí, určí velitele skupiny, a tak nás asi 10 sedá do štábáku (skříňové PV3S) a jedeme do města Libavá, kde mají sověti posádku.

Parkujeme před kasárnami, jdeme dovnitř. Po krátké rozpravě s dozorčím sovětské posádky, co chceme, nám dává doprovod jednoho poručíka a kráčíme podél ubikací – přízemních montovaných baráků. U jednoho slyšíme už z dálky hukot a řev. Poručík znervózní. Jak se přibližujeme k jedné ubikaci, všechno odpovídá nějakému boji nebo rvačce. Mezi námi padne slovo: jdeme se tam podívat. Poručík se nás snaží zastavit, ale to už jsme ve dveřích.

Vejdeme do krátké chodby, řev je silný, ozývají se rány a křik. Když vlezeme do velké ložnice, kde jsou desítky patrových postelí, vidíme mezi nimi a v uličce, jak se rvou sovětští vojáci – odhadem tak 50. Krev teče ze všech, bitva jde natvrdo, ale bijí se holýma rukama – odhadem národnostní boj, Rusové s Asiaty. Jeden z nás zahvízdá na prsty a zařve: „Stoj!"

Všichni ztuhnou, ruce ve vzduchu, a překvapeně na nás koukají, co jsme zač. Neskutečný obraz lidské zkázy – to je práce pro doktora, šití natržených obočí, hub a dalších částí těl. Vojáci jsou všichni svlečeni do půl těla a krev teče po všech vepředu i vzadu. Prostě jatka. Poručík neví, jak se zachovat, ovšem je na něm vidět, že o tom ví, a sovětští důstojníci tomu nechávají volný průběh – jinak by se to nemohlo udát.

Pro nás šok. Nevěřícně koukáme na pomlácené vojáky a hlavou se nám honí myšlenka: „Toto je slavná Sovětská armáda?" Úcta k životu, vztah mezi vojáky, kamarádství – to je něco, co je mezi nimi asi neznámé. Mlčky odcházíme, poručík nás vyvádí ven. Určitě si oddychl, že jsme odešli, když jsme byli svědky rasové nenávisti sovětského vojáka, který nám byl dáván za vzor.

V nás to zanechalo hluboký dojem ubohosti a primitivnosti sovětských mravů. Zhnuseně kráčíme dál, nadáváme. Někdo strčil do poručíka, ten málem padá na zem, ovšem co si na něm vezmeme – to je v celém systému té slavné armády.

V „magacinu" nakoupíme „linějky oficirskije" (velitelská pravítka-šablony na kreslení topo značek na mapy), které jsou podobné našim, ale cenově za pár korun. Buzoly na ruku, rovněž laciné. Výborné čokoládové bonbóny. Já jsem viděl nějaké salámy a ptám se „baryšni" – tlustá, menší Ruska, zmalovaná, rudé rty, páchne ruským parfémem – která mi řekla, že je to koňský suchý salám, a k tomu mi potichu dodala, že je oslí. Tak jsem ho vzal, stál rovněž pár korun – bude něco na cestu vlakem. Tam bude o něm ještě řeč. Baryšňa nám to počítá na sčotu – dřevěném počítadle, ruské „kalkulačce".

Spokojeně odcházíme a odjíždíme. Rusové jsou určitě rádi, že se nás zbavili – navíc svědků toho, co jsme neměli vidět.

Čtvrtá epizoda.

Cvičení skončilo, dostáváme harmonogram na přepravu po železnici. Naštěstí máme veškerou techniku kolovou, takže přesun z vojenského prostoru do Přáslavic na železniční vlečku, kde budeme nakládat techniku na vagóny, probíhá bez problému. Tady nás očekává důstojník z vojenské železniční dopravy s informací, že vše je zpožděné, protože přebíráme vagóny od sovětského transportu a ten měl zpoždění – teprve začnou vykládat techniku.

Nedá nám to a jdeme se dopředu podívat. Sověti dovezli OT BVP, které máme rovněž mít ve výzbroji, a tak jsme na ně zvědaví. Rampa na vykládku techniky je boční, což trochu stěžuje výjezd z vagónů, ovšem pro běžného řidiče nic výjimečného. Sověti právě sjíždí s prvním OT, koukáme na něj. Na kraji rampy stojí skupina sovětských důstojníků v dlouhých kabátech, ušanky, pokuřují a baví se – ani si nás nevšimnou, i když nás je tady víc.

Řidič OT pomalu najíždí dopředu a měl by se otáčet doleva, aby sjel z vagónu na rampu. Ovšem nedaří se mu to – místo doleva ho pásy táhnou vpravo, jen tak tak, že nespadl z vagónu. Motor mu zhasl, znovu startuje, couvá, jak zařazuje zpátečku, počítá všechny zuby v převodovce, nejde mu to, motor mu znovu zhasl, startuje, řadí – a nic. Celý proces opakuje. Je nervózní, asi není moc vycvičený, neví, co dál, a tím upoutá pozornost sovětských velitelů.

Asi nejmladší z nich, kapitán, sundává kabát, jde na rampu, skáče na předek OT, a jak má řidič vystrčenou hlavu v kukle z průzoru ven, kopne ho holínkou do obličeje. Vystříkne krev, hlava zmizí do útrob stroje. Nám naopak ztuhne krev v těle, nevěřícně zíráme, co se stalo.

Já byl asi nejblíž, a někdo z našich na mě křikne: „Jarku, sundej ho!" Já už byl stejně rozhodnutý reagovat – pár kroků k OT, chytil jsem kapitána za nohu, strhl ho dolů z OT. Kapitán sice přistál na obě nohy, ale nezvládl balanc, padá na záda v uniformě do marastu – jeho ušanka vedle, což byl rozteklý sníh s blátem. Oči vytřeštěné, nečekal takový útok. Já jsem ho chytil za kravatu, zvedl ho za ní a táhl jsem ho ke skupince sovětů, kteří celí zkoprnělí koukali na mě. Po zádech jsem ho strčil mezi ně, zvedl jsem prst a pohrozil jim. Ani se nehnuli.

Naši zatím zavolali našeho lékaře a vojáky, kteří toho řidiče vytáhli zadem. Lékař ho ošetřoval, přinesli nosítka a odnesli ho do naší sanitky. Sověti se probrali, věděli, že jsme byli svědky tvrdé šikany, přistavili svojí sanitku s tím, že ho odvážejí do vojenské nemocnice.

To ovšem nebylo všechno. Mezitím sověti uvolnili osobní vagóny, které jsme měli použít pro naši přepravu. To, co jsme v nich viděli, byl vrchol špíny, bordelu, odpadků a WC zadělaných až po vrch. Museli jsme uklízet, čímž se prodloužilo i předání vlaku – nehledě na to, než sjela jejich technika. Měli jsme zpoždění proti harmonogramu nejméně 12 hodin, a tak jsme sice navagonovali, ale čekali jsme na díru v jízdním řádu.

Jak jsme seděli a leželi v osobním vagóně, každý jsme měli k dispozici dvojsedačku, přišla řada na salám, který jsem koupil v kasárnách. Chtěli ochutnat, tak jsem ho nakrájel na kolečka. Každý si vzal s tím, že je nezvykle slaný. Tak jsem začal koninou – to už pár lidí pozvedlo. A když jsem přešel na osla, to už nevydržel zástupce velitele pro týl (logistiku) a ani nedoběhl na WC, jak to házel ven z okénka.

Takový byl život vojáků v 70. letech. Jestli si myslíte, že jsem si všechno vymyslel, tak za tím si stojím – je to ze života.

K napsání tohoto příspěvku mne donutila skutečnost, že se mezi výsadkovými fanoušky o těchto jednotkách ví velmi málo nebo vůbec nic. Z toho vyplynulo, že mnoho lidí je přesvědčeno o tom, že pojem výsadkář znamená pouze Prostějov, dříve ještě Holešov nebo Zákupy, Prešov a něco málo Chrudim. Proto jsem dospěl k tomu, že se snažím vysvětlit a přiblížit i další jednotky a celky, které se hrdostí hlásí k výsadkovému vojsku a výsadkovým veteránům. V jejich řadách za léta existence prošly tisíce průzkumníků-výsadkářů v základní nebo profesionální službě, stejně tak záložníci při pravidelných cvičeních – a všichni dokazovali, že červený baret byl pro ně symbolem hrdosti, úspěchu a morální síly.

V roce 1964 byly v Holešově u 7. výsadkového praporu zvláštního určení zahájeny přípravy předurčených armádních rot č. 5 a 6 a jejich redislokace do posádek tehdejšího středního a západního vojenského okruhu (SVO a ZVO).

V roce 1965 byli přemístěni od štábu 7. vp ZU budoucí řídící důstojníci ke zpravodajským oddělením těchto vojenských okruhů – do Příbrami (ZVO) důst. Miroslav Prchlík a do Tábora (SVO) důst. Ing. Jiří Jaroš, kterého po roce vystřídal na dlouhá léta důst. Alois Valenta. Souběžně došlo k redislokaci 5. a 6. armádní výsadkové roty do posádek u uvedených štábů. 5. vpzr ZU pod vedením důst. Antonína Tachovského šla do posádky Luštěnice a 6. vpzr ZU do posádky Chrudim, jejímž velitelem byl jmenován důst. Josef Remza.

Obě roty ZU byly od prvopočátku budovány jako zcela samostatné útvary přímo podřízené zpravodajským oddělením ZVO a SVO. V průběhu reorganizace tehdejší ČSLA v roce 1969 byly obě armádní roty ZU přemístěny a začleněny do nově vytvářeného 22. výsadkového pluku v Prostějově.

V průběhu této reorganizace, kdy zanikl tehdejší SVO, vznikly stupně armáda (1. A Příbram, 4. A Písek). Do funkce řídícího důstojníka pro vpzr ZU u zpravodajského oddělení 1. A byl jmenován důst. Miroslav Prchlík a u 4. A důst. Jaroslav Janků. Na stupni ZVO nadále setrval důst. Alois Valenta. V té době byla 5. armádní vpzr ZU pod vedením důst. Miroslava Bukáčka předurčena pro 1. A Příbram a 6. vpzr ZU pod vedením důst. Vlastimila Langa pro zpravodajské oddělení 4. A Písek. Obě roty byly redislokovány do posádky Prostějov.

K napsání charakteristiky těchto průzkumných jednotek mne vedly poznatky, že se o těchto rotách nehovořilo a nezveřejňovaly se údaje o jejich složení a činnosti. Díky jejich dislokaci po celém území tehdejší ČSSR bylo jejich zviditelnění pouze lokální v posádkách dislokace.

Hlavním úkolem rot hloubkového průzkumu (RHPz) bylo vyhledávání velitelských stanovišť nepřítele, jeho zbraní hromadného použití, palebních postavení raket a dělostřelectva, určování cílů, navádění letectva a dělostřelectva při jejich ničení a provádění diverzních úkolů v týlu nepřítele do hloubky 100 km.

RHPz vznikly v průběhu let 1965–66 z původních výsadkových čet divizních průzkumných rot. Byly složeny z 5–6 malých skupin hloubkového průzkumu (SHPz, každá o 6 osobách) a velitelské skupiny, naplněny na 100 % (42 osob). Většina RHPz měla materiál včetně výsadkového na vytvoření mobilizační B roty HPz, která mohla být v krátké době zmobilizována z předurčených výsadkových záloh v místě dislokace.

RHPz byly vyzbrojeny moderní technikou, zbraněmi, spojovacími prostředky a dalším materiálem potřebným pro plnění úkolů v týlu nepřítele. Každá rota měla výsadkové cvičiště včetně trenažéru. Skupiny byly připravovány k vysazení pěšky, ponecháním na místě při pohybu fronty, na bojové technice, vrtulníkem nebo na padáku. Pro jejich použití byly vyvinuty a zavedeny padáky OVP-68.

O těchto rotách prvně zveřejnil dislokaci bývalý výsadkář Peter Švrlo ve své knížce Slovenskí vojenskí výsadkári na Slovensku 1939–2004. Dislokace rot:

1. A – důst. Prchlík: • 1. RHPz – Podbořany • 2. RHPz – Janovice nad Úhlavou • 19. RHPz – Tachov • 20. RHPz – Cheb

4. A – důst. Janků: • 3. RHPz – Kroměříž + 2 školní výsadkové čety ŠDZ • 4. RHPz – Jindřichův Hradec • 9. RHPz – Vimperk • 15. RHPz – Vimperk

Východní vojenský okruh – důst. Repavský: • 13. RHPz – Levice • 14. RHPz – Prešov + poddůstojnická škola (radisté, starší průzkumník pro všechny RHPz v ČSLA)

Celkový počet osob u těchto rot a ŠDZ byl cca 500 průzkumníků-výsadkářů včetně velitelského sboru.

Všechny RHPz byly po celou dobu své působnosti v čele jednotek průzkumných praporů a dosahovaly výtečných výsledků ve všech oblastech bojového výcviku. Samostatnou kapitolou byly praktické seskoky padákem prováděné formou dlouhodobého soustředění na letišti Chrudim. Letouny AN-2 a vrtulníky Mi-4 startovaly z plochy chrudimského letiště, dopravní letouny IL-14 T z Pardubic, Čáslavi a Hradce Králové. V průběhu těchto soustředění bylo provedeno tisíce seskoků padákem – včetně seskoků na ruční otvírání z výše 4 tisíc metrů, seskoků do vody přehrady Seč, nočních seskoků a splnění podmínek na všechny stupně výsadkových třídností.

V průběhu 70.–80. let byl pravidelně prováděn i výcvik předurčených záloh, kdy záložníci-výsadkáři absolvující vojenské cvičení v délce 35 dnů dosahovali vynikajících výsledků a mnohdy po fyzické stránce předčili i vojáky základní služby.

V letních měsících sedmdesátých let probíhalo na letišti v Chrudimi pravidelné měsíční soustředění rot hloubkového průzkumu v rámci 1. a 4. Armády v provádění výsadkové přípravy a praktických seskoků padákem podle metodické řady. Tato soustředění měla dlouhodobou historii, byla organizovaná pravidelně dlouhá léta a na které se všichni těšili, nejen že vypadnou ze svých mateřských posádek, ale i na změnu ve výcviku.

Pochopitelně to byla i příležitost pro „hanácké letectvo" z mošnovského dopravního pluku, kdy si posádky dopravních letounů IL-14T dlouhodobě plánovaly účast na tomto letovém provozu, bylo to pro ně rovněž zpestření a svým způsobem i pracovní dovolená, kdy uskutečnily výsadky z Pardubic na Chrudim a po skončení provozu měly volno.

Jedním z těchto pilotů byl pravidelně i kapitán letounu kpt. František Košíček, pan pilot, který měl nepsaný rekord, když ve svých 17 létech už létal na motorovém letounu a tak učil v roce 49 izraelské piloty v ČSR létat na Aviích 199, které dál náš stát jako vojenskou pomoc Izraeli, a byl tak nejmladší instruktor motorového létání. Za své postoje v roce 68 měl „distanc" v povyšování jak v hodnosti, tak ve funkci, ale létat ho nechali i jako velitele osádky.

Franta měl čtrnáctku tak v rukách, že když on sedl za knipl, bylo to znát na letu celé mašiny, plynule, s citem, bez propadů, prostě byly znát ty jeho tisíce nalétaných hodin. Na druhé straně, k němu dávaly do osádky méně zkušené druhé piloty na zaučenou, z čehož měl Franta „nesmírnou radost".

Měli jsme ranní provoz, výsadky na letiště v Chrudimi ze 600 metrů, po 5–6 výsadkářích, počasí jak vystřižené, vše probíhalo bez problémů, já jsem vysazoval a vždy po vysazení poslední výsadky a po vtažení výtažných lan jsem šel dopředu k osádce na cigáro. Nastoupila poslední výsadka na letišti v Pardubicích a přitom mi Franta s úsměvem říká: „paragáne, už jsi viděl vrata od hangáru z okna čtrnáctky"? Koukám na něj, myslím si svoje, co na to říct, v ten moment to byla pro mne kravina, Franta se šibalsky usmíval, šel dopředu a tím to skončilo. Zatím.

Vysadili jsme poslední skupinu, vtáhnu dovnitř výtažná lana, jdu dopředu, čtrnáctka nádherným obloukem pomalu klesala a Franta na mě kýve, abych šel mezi piloty, klekl si na podlahu a díval se čelními okny dopředu před mašinu a křičí na mě: „tak se drž a dívej se na vrata u hangáru".

Plavně se snášíme dolů k zemi směrem od Sobětuch, které leží na konci chrudimského letiště, jdeme směrem na město, stále klesáme, zpomalujeme, letoun se začíná chvět, vybruje ve všech nýtech, Franta vzepřený nohama do pedálů, byl menší postavy, knipl-volant drží pažemi obou rukou, pomalu sekáme trávu na ploše, stále jdeme dolů, pochodující výsadky ze středu doskokové plochy si instinktivně lehají na zem, máme tak deset metrů výšky, na „tachometru necelých 200 km" letíme přímo proti hangáru a Franta na mne řve: „vidíš ty vrata"?!

Viděl jsem je přímo proti nám, Franta prudce zvedá letoun do výšky a pravé zatáčky na plný plyn, spokojeně si sedá do sedačky a obrací se na mne: „dobrý ne"? Osádka mlčí, já nejsem schopen slova, nikdo nemluvíme a po chvíli Franta prohlásí pro všechny: „doufám, že budete držet huby"!

Nemůžu se ani zvednout z podlahy, jak stoupáme do letové hladiny na pardubické letiště a Franta mi říká svoji obligátní větu: „to máš tvaroh v kolenou"?, kterou nás vždy škádlil, když viděl při výskocích některé výsadkáře, jak se jim podlamují ve dveřích nohy. Vyjímečně přiznávám, že z takového zážitku jsem ho tam asi taky měl.